Anglické putování 1

Vítejte u mé cesty po jižní Anglii a po životních stopách Agathy Christie a filmových stopách Hercula Poirota.

Na úvod bych chtěla říct jen pár slov k samotným článkům.

Odhadem tipuji, že články budou patrně 4, možná více, možná méně. Na cestách jsem byla přesně týden a budu se snažit do každého článku vložit informace z jednotlivé lokality.

Co však hlavně chci říci, že toto nebude výpis míst a zajímavostí z okolí. Chci vám především přiblížit atmosféru z daných míst, jak jsem se zde cítila, co mě okouzlila a co už nikdy znovu zažít nemusím.

Pojďme tedy na to.

Náš první den na cestě byl především o cestování. Sešla se nás skupinka 9 lidí včetně průvodce na letišti v Praze, odkud jsme letěli do Bristolu. Samotný let byl pohodový a přistávali jsme na čas. Poté nás průvodce vyzvedl svou dodávkou, každému na cestu nalil panáčka, dámy většinou volily sherry a pánové whisky. Dále už následovala cesta na anglickou riviéru, která trvala kvůli zácpám přes 2 hodiny.

Člověk si říká, že se v podstatě jen veze, ale svým způsobem je to možná únavnější než samotná 2hodinová vycházka.

V momentě, kdy jsme vjeli do města Torquay, jsem byla vyvedena z omylu, jak vypadá Anglie. Domy postavené v naprosto odlišném stylu, než na jaký jsem v Anglii zvyklá a všude kolem palmy. Vážně jsem v Anglii? Tohle opravdu není ta stará dobrá Anglie, na kterou jsem zvyklá.

Přijeli jsme do našeho prvního hotelu. Hotel jménem Imperial vyčníval nad mořem a byl vidět i z daleka. Místo, ve kterém často pobývala sama Agatha.

Hned při vstupu se vám otevře velký zdobený prostor s krbem, křišťálovým lustrem a až omamnou vůní čerstvých lilií z ohromné kytice.

Když se dostane na své patro a vystoupíte z výtahu, dýchne na vás typický odér ze zámků. Na zemi koberce, dobový nábytek, křišťálové lustry a na stěnách výzdoba z dávných dob v podobě meníček a významných slavnostních událostí.

Pokoj menší s dobovým zařízením, ale naprosto dechberoucím výhledem na moře.

Na dlouhé kochání však nezbývá čas. Trochu se osvěžit, převléct a znovu nasedat do dodávky, aby nás popovezla na asi 1,5km vzdálený hotel Grand.

V tomto hotelu Agatha strávila svou svatební noc. Avšak protože přišla v pozdějších hodinách a restaurace již odmítala vařit, dostala alespoň studené kuře a jako svatební dar lahev šampaňského.

Restaurace tohoto hotelu je stále zařízena dobově a na člověka dýchá atmosféra starých časů. To samé však už nemohu říci o vstupní hale s recepcí, tam mi to trošku zavánělo stylem kasina a nepůsobilo to jednolitým dojmem.

K večeři jsem si vybrala rump steak s hranolkami, s nějakou houbou, kterou jsem jen ochutnala a nechala stranou a k mému překvapení s celým rajčetem v syrovém stavu. Proč? Ptala jsem se sama sebe, ale nakonec jsem byla ráda, že na talíři bylo a bylo jedinou šťavnatou věcí na talíři. Jako dezert jsem si vybrala pudding dne s Devonskou omáčkou. Kdo trošku zná anglickou kuchyni, ví, že jejich pudding je něco jiného než ten náš. V podstatě se jednalo o jednu větší buchtičku s krémem. Horní část buchty byla přelita vařícím karamelovým sirupem, což z ní činilo pro mě velmi přeslazenou a nepoživatelnou část, takže jsem ji seřízla a dala stranou. Samotný krém byl velmi chutný.

Po večeři, která končila až po desáté hodině večerní, ano, v Anglii se takto dlouho večeří, jsme byli odvezeni zpátky na hotel, kde jsme mohli konečně ulehnout do postelí.

Ačkoli jsme chodili celkem pozdě spát, nutila jsem se k tomu, abych brzy vstávala, protože jsem sama sobě slíbila, že budu ráno běhat a musím říct, že to bylo skvělé rozhodnutí.

Nejprve trochu nesvá z toho, že mám po letech zase vyběhnout, jsem si nazula tenisky a vyrazila. S prvními kroky však mě mé rozpaky opustily. Výhled na moře a svěží ranní vzduch mi napověděli, že bude všechno v pořádku. Nenasadila jsem si žádné divoké tempo, protože jsem pro vás natáčela a také jsem věděla, že začátek nesmím přepísknout.

Proběhla jsem hlavní promenádou, přes přístav, kolem prvních ranních rybářů, abych se zastavila na místě, odkud jsem měla krásný, otevřený výhled na náš hotel, za kterým probleskovaly první paprsky slunce. Prodýchala jsem se a využila nabídky místního rybáře, že mě tady zvěční. Je překvapující, kolik lidí takhle brzo ráno má již úsměv na tváři a přeje vám hezký den. Tady jsem však k nim také patřila.

Poslední klidný pohled na moře a honem zase zpátky na hotel. Po rychlé sprše následovala snídaně opět s přímým výhledem na moře, s látkovým ubrouskem na klíně, plnou konvicí čaje a obrovským výběrem dobrot.

Švédské stoly jsou dle mého velkou pastí pro člověka, který nemá vůli a jeho oči mají touhu ochutnat naprosto všechno. Já se zde vždy držím zkrátka, a tak jsem jen ochutnala nějaký plátek sýra, plátek medové šunky, mimochodem britská šunka není šunka, ale spíše plátek masa, a to naprosto zbožňuji, s měkkým domácím chlebem, dvěma kolečky haggise, kterému nikdy neodolám a pár kousky ovoce a zeleniny. I tak toho bylo víc než dost, ale pochutnala jsem si.

Po snídani na nás opět čekal průvodce s dodávkou, aby nám ukázal místo, kde stál Agathy rodný dům, který zde již není a na místě už je jen památník. Také nám ukázal nemocnici, kde pracovala s jedy, ve kterých našla inspiraci pro své knižní otravy jedem.

Dále jsme pokračovali do sousedního města Paignton, kde na nás čekala parní lokomotiva. Jízda byla opravdu zážitkem a jen umocňovala pocit, že se člověk ocitl ve zlaté éře cestování. Samotná jízda trvala asi 20 minut, při níž se nám střídaly výhledy na moře, městečka, řeku Dart, projeli jsme i jednu filmovou zastávku z abecedního vraha, až jsme se nakonec dostali do městečka Kingswear. I zde byly filmové záběry pro Poirota. Odtud jsme se přívozem dostali na druhou stranu řeky, do městečka Dartmouth.

Zde jsme měli chvíli pauzu, kterou jsme využili pro kávu a dortík. Já si vybrala Cornish pudding a musím říct, že lepší anglický pudding jsem ještě nejedla. Byl hodně sytý, ale kupodivu nebyl vůbec přeslazený, jemně kořeněný a plněný ořechy a ovocem, zkrátka mňam.

Když se celá skupina opět sešla, vydali jsem se na téměř hodinovou plavbu lodí po řece Dart, ze které je nádherně vidět na parní lokomotivu, která jezdí v pravidelných intervalech tam a zpět. Po plavbě jsme se vrátili zpět do městečka Kingswear, kde jsme si před zpáteční cestou vlakem dali pivo nebo cidera s výhledem na řeku.

Po cestě vlakem jsme se vrátili na hotel, kde byla chvíle času na to se převléct a upravit na čaj o páté. Ten se podával přímo v našem hotelu a opět s výhledem na moře, kde právě začalo zapadat slunce. Kýč jak bič? Možná, ale já jsem si celou situaci náležitě užívala. Sčesané vlasy, ozdobené štrasovými hřebínky do vlasů, dlouhé splývané šaty a boty na vysokém podpatku.. no, neciťte se jako filmová hvězda. Tohle jsou ty momenty, které se těžko popisují, ty prostě musíte zažít.

Co říci k samotnému čaji? Měla jsem již hlad, takže jsem sendviče snědla, i když z jednoho jsem chuťově příliš nadšená nebyla, byl laděn do indických tónů, což mi k anglickým sendvičům moc nešlo. Samotné scones byly v pořádku, jednoduchá klasika, ale snědla jsem jen jednu polovinu jednoho scones. Ze sladkostí posledního patra etažéru jsem pak byla vyloženě zklamaná. Mrkvový dort byl dost hutný a krém se zrnky cukru. Malinový pěnový dortík jsem ochutnala z nutnosti, protože jsem chtěla ochutnat všechno, ale běžně tyto pěnové dezerty nejím, takže pro mě nebylo žádným překvapením, že mi nechutnal. Makronka byla celkem v pořádku, ořechový košíček, který jsme dostali každý na půl, což mě trochu zaskočilo, měl nevýrazné těsto a samotnou náplň hodně sladkou. Jediný dezert, ze kterého jsem byla nadšená byla jakási citronová buchtička. Ta byla lehká jako obláček, příjemně sladká a chuť jemná. Ten jediný jsem snědla celý. Samozřejmě nemohl chybět čaj s mlékem a sklenička prosecca.

A protože čaj jsme zakončili už ve čtvrt na osm, vyrazili jsme ještě na chvilku do města.

Zašli jsme na pláž Beacon Cove, která dříve byla známá jako dívčí pláž a mohly na ni pouze dívky či matky s malými dětmi. Věřím, že takovouto pláž by nejedna z nás ocenila ještě dnes.

Na tuto pláž také chodívala také Agatha. Když byla ještě malá, topil se zde její bratranec. Neváhala a snažila se jej zachránit, což se jí málem stalo osudným, protože se začala topit také. Naštěstí je oba zachránili a tato historka se jí do budoucna stala inspirací pro psaní jednoho ze svých příběhů.

Nedalo mi a musela jsem si na této pláži tedy smočit alespoň kotníky.

Celý den jsme uzavřeli krátkou vycházkou po městě, které bylo plné mladých lidí, kteří se zde velmi bujaře bavili.

Po příchodu zpět na hotel, jsme měli to štěstí, že zrovna celý přístav ozařoval ohňostroj, což bylo takovou krásnou tečkou za celým pobytem v Torquay.