DYZAJN A GRÓNSKO S VŮNÍ KÁVY

Jednou za čas se vypravím na výlet do Prahy, ať už na nějakou akci či jen tak se toulat ulicemi a objevovat nové kavárny. Mám tyto své výlety ráda, ačkoli před nimi většinou slýchám dotazy typu: "S kým tam jedeš?", "Ty jedeš sama?", "Nejsi blázen?"... no možná ano, třeba jsem, ale pro mě samotnou mají tyhle výlety jeden hlavní význam - randím sama se sebou. Zní to divně? Nebo to už zavání lehce narcismem? I kdyby to tak bylo, jsou to moje chvilky a já si je ráda dopřávám. Kolik z vás může říct, že je schopna věnovat občas trochu času jen sama sobě? Já osobně si myslím, že je to velmi důležité. Umět žít sám se sebou, mít se rád a občas si něco dopřát, to je to, co by se měl podle mě každý naučit. Já si tyhle chvíle neskutečně užívám. Udělám si plán, co všechno chci vidět, dělat, najít či ochutnat, připravím si mapy a můžu vyrazit.

Na minulou sobotu jsem si naplánovala výlet do Prahy a to rovnou se dvěma akcemi najednou, které jsem musela proložit zastávkami na kávu.

Jak už je mým zvykem, vždy po příjezdu zamířím rovnou na kávu. Tentokrát jsem si pro svou první zastávku vybrala Šťastnou kavárnu, která je kousek od Farmářských trhů na Náplavce.

Hned na úvodní ceduli vedle dveří se na mě usmíval nápis - Arašídový dort, takže volba byla jasná ještě dřív, než jsem stačila otevřít dveře.

K dortíku jsem si objednala latté a jen doufala, že jej dostanu v tom krásné barevné hrnečku, který figuruje na spoustě jejich fotografií.

Má očekávání byla naplněna ještě před přinesením kávy, protože ve stejném stylu se na stole již nacházela cukřenka a k ní předem připravená láhev s vodou, z čehož jsem měla radost, protože stále ještě nalézám podniky, kde si jsou schopni říct 40,- za litr vody z kohoutku.

Káva, kterou jsem dostala, měla krásnou pěnu a byla jemná. Samotný dortík byl opravdovým štěstím v ústech. Byl tak nadýchaný a úžasně jemný s příjemnou chutí arašídů. Nebyl přeslazený a jeho základ se nesypal, ani nebyl rozmáčený. Opravdu dokonalý dezert, na kterých bych se kdykoli ráda vrátila.

Samotná kavárna je velmi útulná, jednoduchá, čistá a na stěnách jsou citáty o štěstí.

Slečna, která mě obsluhovala, byla velmi milá a dobře jsem se zde cítila.

Rozhodně mohu říci, že toto místo navštívila poprvé a určitě ne naposledy.

Odtud jsem se pak popovezla pár stanic na Dyzajn market.

Na této akci jsem byla naposledy vloni v zimě a tak jsem měla představu o tom, že zde rozhodně nebude málo lidí. Tento fakt mi sám o sobě tolik nevadil a tak s úsměvem na rtech a odhodláním něčím se potěšit jsem vyrazila vstříc davům.

Velmi brzy jsem však o své nadšení přišla, lidé nebyli ani trochu ohleduplní, jako by všichni měli klapky na očích a hnali se jen vpřed a na ostatní nebrali ohled, takže jsem si na věčné narážení a šlapání na nohy musela rychle zvyknout. Co mě však dost udivovalo, byly některé maminky s kočárky. Chápu, že zde bylo dost prodejců s krásnými věcmi pro jejich ratolestmi, ale už jen samotná představa, že se zde budu muset prodírat s kočárkem, by mne velmi odrazovala. Bohužel mi přišlo, že spousta z nich to takto nevnímá a kočárek v jejich rukou byla spíš zbraň, kterou mohly použít k rozrážení davů.

Ačkoli zde byla spousta krásných věcí a nápadů, nějak na mě pořád nic nekřičelo tak, abych nebyla schopná bez toho odejít domů.

Po prvním rychlé obhlídce jsem se tedy zastavila u stánků s občerstvením a dopřála jednu z mnoha krásně vypadajících makronek.

Nejvíce se mi líbila kombinace javorového sirupu a pekanových ořechů. Bohužel však musím konstatovat, že jsem nebyla nijak nadšená. Skořápky byly trochu tvrdší, to však připisuji chladu, ale ačkoliv byly v krému cítit ořechy, má první myšlenka byla - máslo. Opravdu hodně hutný a máslový krém s příchutí ořechů, javorový sirup jsem téměř nezaznamenala, takže tato makronka byla pro mne trochu zklamáním.

Vynahradila jsem si to však u stánku Řepánek, kde nabízeli rohlíčky plněné různými náplněmi.

Mně se nejvíce líbil Mrkvánek, plněný právě mrkví a vlašskými ořechy. Toto byl přesně ten kousek, dle mých představ, když se řekne slovo Mrkvánek. Rohlíček byl měkký, těsto vláčné a náplň skvěle vychucená, naštěstí pro mě, nebyla příliš sladká.

Při druhé a důkladnější prohlídce stánků jsem narazila na jeden malinký stáneček zastrčený v koutě, kde prodávaly brože. Ačkoli brože do mé sbírky šperků nepatří, tyhle mě zaujaly už tím, že bych jednoduché, čisté ve svém provedení, vyrobeny ze dřeva, prostě a jednoduše pro mě byly krásné. Když jsem navíc zjistila, že mají motiv lišky, musela jsem si ji pořídit.

A tak s liškou na kabátě jsem dokončila obchůzku návrhářů a šla si vybrat něco k jídlu před mým přesunem na další akci.

Naprosto jasnou volbou byl jehněčí burger, ale protože se fronta, která na burgery byla, skoro nehýbala, vzdala jsem to a šla si vybrat něco jiného.

Další varianta, pro kterou jsem se rozhodla, byly nudle. Lákavá představa toho, že konečně vyzkouším, jaké to je jíst nudle hůlkami přímo z krabičky. Zde se fronta celkem hýbala, ale jen proto ty, kteří si objednali plněné knedlíčky. Hlouček lidí, který čekal na své objednávky, napovídal, že ani zde příliš rychle nepůjde.

Teď už tedy z nutnosti se rychle najíst a přesunout na tramvaj, jsem zamířila ke stánku s paellou, protože ta již byla připravená k okamžitému servírování. Naneštěstí i zde jsem měla smůlu, protože jsem přišla v době, kdy naservírovali poslední porce.

Poslední možnost tedy byla italská čočková polévka. Ačkoli byla velmi poctivá na čočku i zeleninu, byla sotva vlažná, takže parmezán, který ji zdobil, neměl nejmenší šanci se rozpustit.

A tak tedy s pocitem, že jsem alespoň něco snědla, opustila jsem toto místo a vydala se za hlavním cílem své cesty - komentovanou prohlídkou výstavy z Grónska.

Nepořádal ji nikdo jiný než moji oblíbení manželé Klempířovi, které jsem poznala na prezentaci jejich knihy již v Českých Budějovicích.

Jsou to lidé, kteří mi okamžitě přirostli k srdci. Jsou milý, neuvěřitelně zapálení a to co z nich vyzařuje, mě nutí neustále se usmívat. Jsou to lidé, kteří dokážou člověka neuvěřitelně nabít, a jejich vyprávění bych mohla poslouchat celé hodiny.

Výstavu samotnou mají velmi bohatou na fotografie a nejrůznější předměty, ale prožitek z celé výstavy je o to intenzivnější a zajímavější, když vám mohou o této zemi povědět právě tito lidé, kteří tam již mnoho let žijí.

Jsem velmi ráda, že jsme si pro sebe našli chvilku a mohli si popovídat.

A tak se stále přetrvávajícím úsměvem na rtech a radostným pocitem v duši, jsem se vydala před odjezdem ochutnat ještě kávu z kavárny Dos mundos, která je zároveň také pražírnou a kde jsem ještě nebyla.

Bohužel jsem dorazila přesně 10 minut po zavíračce, takže tato kavárna na mě bude muset do příště počkat.

Nicméně jsem se nacházela na důvěrně známé ulici, kde sídlí můj oblíbeny Coffee room, takže krize byla zažehnána.

Ačkoli zavírali za necelou hodinu, kavárna byla plná a já jsem byla ráda, že jsem pro sebe našla místečko na svou poslední kávovou půlhodinku.

Vitrína s dezerty měla už poslední kousky, a když jsem zjistila, že mají banánový chlebíček, nebylo nad čím dlouze rozmýšlet a musím říct, že to byla skvělá volba.

Chlebíček byl krásně měkký a vláčný, na první sousto byly cítit v ústech banány a byl plněný kousky hořké čokolády. Lahoda zaručena. K němu samozřejmě latté, které mě zde nikdy nezklamalo.

Se skvělým pocitem jsem se vydala zpět na autobusové nádraží, právě v době, kdy vítr konečně utichl, ptáci se rozzpívali a na obloze se objevily červánky. A najednou tam byl, ten bezděčný úsměv, který se dostaví jen málokdy. Pocit, že tohle je přesně ta chvíle, má chvíle, kterou si na nějaký čas budu v sobě nosit. Pocit štěstí a spokojenosti se sebou samou, uvědomění si toho, že je mi opravdu dobře, i když mi zrovna v tu chvíli nedělá společnost. Čas od času je to zkrátka zbytečné. Jsem vděčná za tyto chvíle, které patří jenom mně a které mi nikdo nevezme.