LONDON FOREVER

Když se podívám do kalendáře a uvědomím si, že už je to skoro týden, co jsem se vrátila z Londýna, nějak se mi tomu nechce ani věřit.

Londýn je má v podstatě každoroční dovolená snů. Ze všech stran slyším, co tam jedeš zase dělat, vždyť už to tam musíš znát, nic nového tam už nenajdeš... To jako vážně? Tohle byla moje šestá cesta do Londýna, a kdo tam nebyl, nepochopí. Jak pronesl básník Samuel Johnson: " Kdo je unaven Londýnem, je unaven životem, protože Londýn má vše, co život dokáže nabídnout." Pod tohle se podepíši a klidně tisíckrát.

Londýn je město, které tepe, jeho život prostě cítíte. Pro mě neexistuje lepší místo na odpočinek. Ano, není to klasická dovolená, kdy se člověk válí při 40°C na pláži u moře a přemýšlí, jestli si dá k večeři špagety nebo pizzu. Je to místo, které zkrátka miluju, sem patřím a vždy při příjezdu se ve mně ozve ten hlas, který mi řekne - jsi doma.

Rozfoukané vlasy, kapky deště, kelímek kávy v ruce a procházka podél Temže, to je hlavní náplní mé dovolené, pro tohle sem jezdím. Vidím všechen ten ruch a spěch, který mohu pozorovat zpovzdálí, protože já zrovna nikam nespěchám.

Ale abych se dostala k otázce, jestli zde už všechno znám, ani zdaleka ne. Vždy se vracím na svá oblíbená místa, žádné nevynechám, i kdybych měla jen projít okolo, a samozřejmě mám v plánu i nová místa.

Letošní dovolenou jsem zahájila večerním příjezdem a noční procházkou podél Temže, kdy mi pršelo do obličeje (což obyčejně nesnáším), odbíjela na Big Benu půlnoc a já se cítila neobyčejně šťastná.

Má první ranní myšlenka patří vždy kávě, a protože na tohle myslí i spousta dalších lidí, je potřeba si své místo u stolu vybojovat. .=) Neodpustila jsem si své perníčkové latté, na které jsem se tolik těšila a k němu jsem si dopřála kávovo-ořechový dortík. Chuťově moc dobrý, ale můj věčný problém - na mě dost sladký.

Následovala má klasická vycházka směr Trafalgar sq., Leicester sq., kde jsem se byla pokochat barvičkami ve světě M&M´s..

Odtud pak rovnou přes Piccadilly Circus na Covent Garden, kde nastal čas na další sladkost v podobě cupcaku od Lola´s cupcakes a volba padla na burákové máslo. Byla jsem na něj hrozně zvědavá, spodní část nebyla vůbec špatná, ale krémová vrstva byla šíleně přeslazená.

Následovala návštěva Britského muzea, kde by člověk mohl strávit hodiny, než by si zvládl všechno prohlédnout a pak jsem měla před sebou konečně novou výzvu, na kterou jsem se velmi těšila a to natáčecí dům milovaného seriálu Sherlock (doporučuji!!!). Tenhle seriál si u mě našel své místo, a proto jsem si moc chtěla sáhnout na klepadlo těchto dveří a sednout si na kávu u Speedyho, ale bohužel se blížila zavírací doba a sednout mě už nenechali. To ale vůbec nevadí, alespoň toto místo mohu zařadit do seznamu na příští rok.

A tak v duchu Sherlocka jsem se přesunula i k jeho muzeu, u kterého jsem byla již minulý rok a podívala se i do obchůdku se suvenýry, ale v samotném muzeu jsem ještě nebyla a byl čas to napravit. Výstava je moc pěkná, člověk si aspoň udělá představu o těch malinkých stísněných pokojích, ve kterých bych měla hrůzu usínat..=D

Jelikož doba pokročila a já v sobě měla pouze litry kávy a spoustu cukru, přišel čas zastavit se na večeři v mé oblíbené hospůdce na burger, který nikdy nevynechám, se sklenicí cideru. Porce obrovská jako vždy a nebyla jsem schopná ji dojíst, i když mi to moc chutnalo, ale zklamaná jsem byla ze cideru, který je vždy úžasně kyselý a tentokrát byl nasládlý a připomínal mi spíš ty rádoby cidery, které se dají sehnat u nás v podobě frisca, kingswoodu, carlingu apod.

Další ráno, klasicky s kelímkem v ruce, jsem se vydala na full english breakfast a našla konečně odvahu ochutnat black pudding. Chuťově to není špatné, něco jako naše pečené jelito, jen to má v sobě víc koření. Jinak vajíčka v podstatě bez soli, ale jejich slanina je úplně o něčem jiném než ta naše, tady je opravdu vidět maso.

Takže naprosto přecpaná jsem se vydala podél břehu Temže směrem k Shakespearovi a potěšila se suvenýry v Globe. S dalším kelímkem kávy jsem přešla přes most Millennium a vyhřívala se na lavičce přímo pod katedrálou sv. Pavla.

Cestou zpátky přes most jsem se chtěla zastavit na trhu Borough Market. Počítala jsem s tím, že jej velmi rychle proběhnu, udělám pár fotek a pokračuji dál, ale spletla jsem se. Trh byl tak velký a přeplněný jídlem, že jsem nevěděla, kam se dřív podívat, natož si z toho obrovského množství něco vybrat.

Objevila jsem však chlebový puding, na který jsem byla hrozně zvědavá a musela jsem jej prostě ochutnat, protože jsem si nedovedla představit, jak může chutnat puding z chleba. Upřímně, kdyby mi někdo neřekl, že je to z chleba, ani vzhledem a ani chutí bych to nepoznala. Byl moc dobrý, jemný, vláčný, prostě tuhý puding, který konečně nebyl přeslazený a měl v sobě spoustu výrazného koření, taková chuť Vánoc..=) Určitě pro mě a mé pečení bude do budoucna tento kus výzvou.

Na cestu jsem si ještě vzala sušenku s bílou čokoládou a mořskou solí. Něco tak velkého bych nenazvala sušenkou, ale nebyla špatná. Očekávala jsem ale něco trošku jiného. Chuť bílé čokolády přebíjela máslová chuť a mořské soli bych zvládla určitě víc.

Prošla jsem přes Tower Bridge, obešla Tower a metrem se nechala převézt na opačnou stranu k přírodovědnému muzeu, které bohužel při příchodu zavírali. Místo toho jsem se tedy usadila v kavárně L´eto, kterou jsem navštívila již vloni a dopřála si krásný jahodový dortík. Tahle kavárna se mi moc líbí, nabízí velkou spoustu lákadel a to jak sladkých, tak i slaných. Velkým překvapením na odpověď, že jsem z ČR, přišlo uvítání - tak u nás vítejte..=) Londýn je přeplněn kavárnami a já si vyberu tu, kde zrovna pracují dva Češi..=)

Večerní procházka už byla pouze po klasicky známých místech v centru, kde jsem si dala ještě kopeček, spíše tedy hromádku, višňové zmrzliny, která byla krémová, ale sladká tak, že jsem ji už ani nemohla dojíst.

Naposledy jsem se potěšila osvíceným Big Benem a London Eye a přesunula se do postele s bolestným pocitem, že další den už se budu připravovat k odjezdu.

Jak to tak bývá, poslední den bylo nejkrásněji. Vítr utichl, slunce krásně svítilo a hřálo nejvíc ze všech dnů. Proto jsem se tedy vydala s mým posledním ranním kelímkem kávy a sušenkou v kapse na procházku kolem Westminister Abbey, přes st. James park, kde se na mě usmívaly květiny a drzé veverky se nebály vzít si cokoliv z ruky, až k Buckinghamu, kde zrovna začala pochodovat kapela a střídat se stráž.

Poslední sladká tečka na závěr byla makronka Pierre Hermé, kterou musí znát každý, kdo už o makronkách něco zaslechl, protože tyhle jsou opravdu top. Jediné, co však musíte udělat při jejich nákupu je zavírat oči, protože ceny za tyhle drobnůstky jsou opravdu šílené, ale jednou za čas, proč ne..

Odhodlala jsem se i k tomu, dát šanci čokoládě, ačkoli kdo mě sleduje, vím, že toto není můj favorit. Nebyla špatná, ale má fíková volba byla o mnoho lepší..=) a tak s nebem v ústech jsem se musela vydat směrem na nádraží a říkat si - neboj, za rok jsi tu zase.

Nebojím se, já vím, že Londýn je má celoživotní láska, kterou musím každý rok navštívit, i kdyby jen na otočku..=)

Jediná nevýhoda je, že s každou cestou odkládám foťák čím dál častěji s přesvědčením, že všechna místa jsem fotila již tolikrát, že nemusím znovu a užívám si je prostě na vlastní oči a pak těch fotek je opravdu minimum. Ale to nevadí, ten kdo se dočetl až sem a nechal se trošku navnadit, se určitě vydá do Londýna sám, aby se mohl přesvědčit na vlastní oči..=)